Biologická léčba: luxus pro pár vyvolených
01.12.2008
Současná medicína začíná bojovat s rakovinou a dalšími těžkými nemocemi zcela novým způsobem.
Takzvaná biologická léčba využívá nejmodernější poznatky o složitém světě buněk k tomu, aby ovlivnila průběh onemocnění už na úrovni molekul. Biologické léky jsou však mimořádně drahé, a proto je zatím dostává jen málo pacientů.
Mezi nejobávanější civilizační nemoci dneška patří rakovina a autoimunitní zánětlivá onemocnění: revmatoidní artritida, která postihuje klouby a vede k jejich deformitám, Bechtěrevova choroba (bolestivé zánětlivé onemocnění páteře), psoriáza (lupénka), Crohnova nemoc (chronické zánětlivé střevní onemocnění) a další. Jejich společným znakem je patologické chování vlastních buněk a selhávání imunitního systému organismu. V současnosti s nimi lékaři otevřeli boj na úplně nové frontě – zasahují do přenosu signálů mezi buňkami.
Co dokážou bílkoviny
Princip biologické léčby spočívá v tom, že umí cíleně zasáhnout do komunikace mezi nemocnými a dosud zdravými buňkami. Ta se uskutečňuje prostřednictvím různých speciálních bílkovin – buňka je vytvoří a vyšle jako signál ostatním (a ty se pak chovají podle „přijaté informace“ – začnou třeba bujet nebo vytvářet zánět). Na povrchu buněk jsou proto zvláštní receptory – lze si je představit jako zámek u dveří, který signální bílkoviny odemykají jako klíč. Biologické léky mají obdobné vlastnosti jako tyto bílkoviny a plní i podobné funkce – ovšem podle léčebných „instrukcí“, které jim dali vědci. Stačí je dopravit do organismu a hned se zapojí do komunikace mezi buňkami, stanou se součástí imunitního systému a posilují tělo v boji proti nádorům nebo zánětům.
Biologické léky se vyrábějí z látek produkovaných živými organismy (například z lidské krve, myších tkání, vaječníkových buněk čínského křečka nebo bakterií). Biologickými jsou nazývány proto, že na rozdíl od většiny ostatních léků nejsou z chemických látek, ale z bílkovin. Právě to v sobě ovšem skrývá jejich největší úskalí – náš organismus je může vnímat jako cizorodé bílkoviny. Na první generaci biologických léků ze zvířecích buněk imunitní systém často reagoval tvorbou protilátek. Tyto přípravky proto musely být zkombinovány s lidskými bílkovinami tak, aby nevyvolávaly alergické reakce. Někteří pacienti je ovšem ani v této „humanizované“ podobě nesnášejí, a proto se k jejich léčení nemohou použít.
Léčba šitá na míru
Nástup takzvaných „biologik“ považují odborníci za revoluci v léčbě autoimunitních onemocnění. „Cílená molekulární biologická léčba by měla v budoucnosti představovat takzvanou ,léčbu šitou na míru‘ – správný zásah u správného pacienta,“ říká přednosta Onkologické kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice Luboš Petruželka. To je však opravdu hudba budoucnosti, zatím lékaři nemají dost informací o způsobech vzniku různých zhoubných nádorů. „Léčba se nehodí pro všechna nádorová onemocnění. Navíc ji lze využít pouze u některých nemocných,“ uvádí docent Petruželka. Jen u menší části lidí s rakovinou dává signál k chorobnému bujení takový druh bílkoviny, kterou lékaři dokážou biologickým lékem neutralizovat. Například u nádorů prsu lze biologika použít u 10 až 12 procent pacientek. „Zavedení molekulární léčby neznamená konec éry chemoterapie. Molekulární léčba se úspěšně kombinuje jak s chemoterapií, tak s radioterapií,“ dodává Luboš Petruželka.
V onkologii se biologická léčba začíná používat především u zhoubných nádorů prsu, tlustého střeva a konečníku, nádoru v oblasti hlavy a krku a zhoubných nádorů plic a ledviny. Například u pacientů s pokročilým onkologickým onemocněním tlustého střeva nebo konečníku se využívá přípravek, který nádoru znemožňuje vytváření nových cév. Růst nádorových buněk se tím zastaví, protože nemají dostatečný přísun kyslíku a živin. To ale není všechno – onkologové mohou například použít přípravky, které označí nádorové buňky, aby je imunitní systém rozpoznal a zničil. Jiné biologické léky zase zvyšují likvidační schopnosti buněk imunitního systému. Další oslabují růstové schopnosti nádorových buněk. Zvolit lze i léky, které zabraňují buňkám s počínajícím nádorem v dokončení proměny ve zhoubnou buňku nebo brání šíření nádorových buněk do vzdálených míst těla – brání tedy vzniku metastáz.
Nejvíce chybí biologická léčba revmatikům
Mnohem víc než u rakoviny ovšem biologické léky zabírají u autoimunitních onemocnění. Zde je však problém ve vysoké ceně, která vyplývá z astronomických nákladů na výzkum a velmi náročného způsobu jejich výroby. Roční léčba jednoho pacienta tím pádem stojí mezi 400 tisíci až jedním miliónem korun. Dostupnost tak drahé péče v podstatě závisí na ekonomických možnostech země, v níž člověk žije. Ve Spojených státech a bohatších zemích Evropské unie se například revmatoidní artritida léčí už v časné fázi pomocí biologických léků, u nás ji lékaři pacientům nasazují až tehdy, kdy už naprosto selhala běžná konvenční léčba. Zatímco v USA se tímto způsobem léčí 30 až 40 procent nemocných, u nás je to jen o něco málo víc než jedno procento. Z nejnovějších výzkumů přitom vyplývá, že po ročním užívání biologických léků se zhruba u poloviny pacientů vývoj onemocnění zastaví.
Navíc je velmi důležité začít s léčbou včas, a ne až ve stadiu, kdy revmatoidní artritida člověku zdeformuje klouby a upoutá ho na vozík. U autoimunitních onemocnění je ovšem nutné brát biologické léky dlouhodobě – pravděpodobně až do konce života. Jejich zásah do imunitního systému totiž neodstraňuje příčiny nemoci, pouze různými způsoby brání tomu, aby se projevovala. Léky je nutné brát (a platit) i desítky let, jinak nemoc znovu propukne. Účinné a už dlouhodobě osvědčené biologické lék y na zvládnutí autoimunitních onemocnění tedy sice existují (což se v případě rakoviny ještě říct nedá), jsou ale tak drahé, že je dostane jen malá část pacientů.
***
Lidí s poruchou imunitního systému stále přibývá
Moderní životní styl se podílí na vzestupu chorob imunitního systému. Chronická zánětlivá (autoimunitní) onemocnění kloubů, kůže a žaludečního traktu trápí stále víc lidí. Obranyschopnost lidského organismu zajišťuje obrovské množství různých typů buněk. Nejznámější z nich jsou bílé krvinky, T-lymfocyty – kterým se říká přirození zabíječi. Jejich úkolem je rozeznat cizí bílkoviny (viry, bakterie) nebo poškozené buňky (například nádorové) a zlikvidovat je. Nemocný imunitní systém to už nedokáže a útočí na vlastní tkáně. „Zánětlivé nebo autoimunitní choroby vznikají proto, že náš imunitní systém nás začne „bránit“ proti vlastním tkáním – kloubům, svalům, šlachám, ale i vnitřním orgánům,“ vysvětluje profesor Jiří Vencovský z pražského Revmatologického ústavu.
Autor: Josef Gabriel
Zdroj: Rodina & zdraví Strana: 52
Rubrika: Svět kolem nás